členové Bratrstva sv. Barbory ze Stříbra do severočeského Oseka u  příležitosti vzpomínky na důlní tragédii na dole Nelson. Vždy se připomíná jen historie březohorské důlní katastrofy na dole Marie i ostatních propojených dolů březohorského rudního revíru a na ostatní tragédie se tak trochu více či méně zapomíná.  Proto Spolek severočeských havířů spolu s městem Osek si připomíná tragédii, která se udála v severočeské uhelné pánvi v roce 1934. Setkání se zúčastnili spolky ze Sokolova, Chomutova, Nového Sedla, Stráže pod Ralskem, Příbrami, Tlučné, Mostu a ze Stříbra. Připomenu trochu něco z historie.

Důl Nelson III nebyl nikdy považován za důl nebezpečný, nebyly v něm nikdy třeskavé plyny ani kuřavka a donedávna se v něm používalo ke svícení otevřeného světla. Nebezpečným se  stal po zavedení nové dopravní technologie těžbou nátřasnými žlaby, které svým provozem vyvíjely podle výpovědí svědků ohromné množství jemného uhelného prachu ve vrstvách až  30 cm. Navíc šlo o uhlí vysoce kvalitní a křehké, s velkou náchylností k samovznícení. Bylo také známo, že v dole je mnoho požářišť, nedokonale uzavřených jen dřevěnými zdmi. Další vážné nebezpečí dlouho před neštěstím spatřovali havíři i dozorci ve zcela zvláštním způsobu dopravy uhlí ve strmých revírech okolo jámy č. VIII, kde sklon sloje dosahoval místy až 50°. Uhlí z porubů, ale i do vozíků po svážných se dopravovalo samospádem ve velkém potrubí (lutnách), přičemž vždy vznikalo velké množství prachu. Nový závodní chce uhelné společnosti ukázat, že je pravým mužem na pravém místě, a že dovede důl k větší výkonnosti, než závodní starý. Při inspekci ve dnech 9. a 16. března 1932 bylo báňským inspektorem znovu pouze zjištěno, že se v dole nachází uhelný prach a v témže duchu se nesl i úřední záznam báňského inspektora ze dne 13. a 19. dubna 1933, doslova: “v chodbě na spodku je poněkud více uhelného prachu.” Inspekčními orgány bylo tak třikrát opakovaně zjištěno, že na dole Nelson III se horno-policejní předpisy nedodržují, avšak nikdo odpovědný nebyl za to potrestán. Protože však nikdo na dole nepamatoval nějakého většího neštěstí, všechny varující příznaky byly stále opomíjeny, a tak dlouhá nelítostná ruka smrti zvolna a plíživě natahovala svoji paži, aby si v jediném okamžiku vybrala svou krutou daň. Ve středu 3. ledna 1934 mezi čtvrtou a pátou odpolední bylo na duchcovských ulicích ještě živo. Krátce před pátou začali v Masarykově ulici u náměstí vybíhat z četných obchodů a domů lidé. Kolem jámy Nelson III byl již utvořen kordon hlídek, nikdo ještě neměl ani tušení o rozsahu neštěstí, ale vzhled jámy dával tušit to nejhorší. Těžní věž byla výbuchem silně nakloněna, klece na kolech ve věži, část třídírny silně pobořena a  v  plamenech. Jámou se zachránili pouze čtyři mladí horníci, jak se později ukázalo, jediní zachránění z celé odpolední směny. Využili okolnosti, že krátce po výbuchu se vlivem zvratu větrů jáma VII stala vtažnou a kouř a jedovaté zplodiny výbuchu je nedostihl. Dva jejich starší soudruzi již toto štěstí neměli, za nějaký čas již opět jáma začala vytahovat plyny na povrch. Do jámy č. VIII na silnici mezi Osekem a Loučnou sfárala nepoškozeným těžním zařízením záchranná četa, vynesla však na světlo denní jen několik mrtvých. Kvůli vlastní bezpečnosti však nemohli pobořeným dolem postoupit dále a museli se vrátit.

Nazítří po výbuchu se podařilo provizorně opravit poškozené zařízení jámy Nelson III a záchranné mužstvo v izolačních aparátech sfáralo do dolu. Čekal je otřesný pohled na zohavená těla kamarádů. Byly učiněny pokusy uzavřít chodby, ve kterých zuřil požár, avšak každý pokus jen dále ohrožoval životy záchranářů, takže okolo desáté hodiny dopolední byly pokusy skončeny a havarijní komise spolu s revírním báňským úřadem nařídila celý důl uzavřít z povrchu v jámách Nelson III, IV, VI, VIII, VII a IX. V té době byl už znám celkový počet obětí – 142 osob.  Tolik jsem si dovolil použít výtah článku z dat rubriky „Zdař Bůh“ k historii staré rovných 90 let.

Neměli bychom zapomínat. Vždyť, každý nemá takové štěstí jako před pár léty horníci v Chile, uvězněni 800 m pod zemí. Hornictví byla a je práce velmi těžká, v nelehkých podmínkách hluboko pod zemí, kde nás všechny opatruje jen naše patronka sv.  Barborka.

na památku Všem                  Zdař Bůh

Karel Neuberger